If it doesn't break your heart...It isn't love - 2. část

Uběhly dva měsíce od toho co se odstěhovala. Přestal jsem chodit do práce, přestal jsem se bavit s přáteli. Přestal jsem žít. Jednou za tři dny jsem šel na nucenou procházku, během které mi paní na úklid vyklidila, vyvětrala a tak nějak zlidštila můj kouřem a vzpomínkami zamořený byt.
Večer jsem se vracel s novým balíčkem cigaret a několika kusy pečiva. Roztrhal a vyhodil jsem všechny účty a napomenutí o pozdním placeni.

Seděl jsem v kuchyni, kouřil a jedl koblih s malinovou náplní. "Pane, našla jsem jiného zaměstnavatele, potřebuji více peněz, víte?" řekla paní na úklid a zhluboka se nadechla. "Už měsíc mi dlužíte výplatu," její hlas se zvýšil, čekala na reakci. "Tak jdi," řekl jsem prostě. Podíval jsem se na ni. V očích měla slzy. "Promiňte," řekla a odešla. "Jdi třeba do prdele," ucedil jsem pro sebe a dál se věnoval cigaretě a koblihu.
Když jsem dojedl a dokouřil, vstal jsem a přešel do ložnice. Fotka, kterou jsem na pár dní schoval do prádelníku teď zase ležela na nočním stole. Nevydržel jsem to bez ní. Když v tom pokoji nebyla, tak se vše zdálo až moc reálné, a to se mi nelíbilo. Proto jsem ji vrátil. Najednou to vypadlo nadějněji. A i když to bolelo, bylo to tak lepší. Koukal jsem se na ni a přemýšlel o tom kde asi teď je. S kým je. Co dělá a jak se u toho tváří. Co říká a o čem asi přemýšlí.  Myslel jsem na její dolík u oka, který se ji udělal vždy když se zamračila. Na její pihu na nose a na její rozčepýřené vlasy. Usmíval jsem se u toho. Rok je podle mě dlouhá doba. A když přičtete ty dny co jsem se o ni snažil máte z toho rok a půl. A když připočítáte i moji dobu zamilovanosti jsou z toho najednou roky dva. A dva roky nejsou málo. Ne hodně. Ale ne málo. No a teď to mělo skončit. Rozčilovalo mě, že ona vyšla bez škrábnutí. Prostě odešla a zapomněla. Není to spravedlivé. Padouch nesmí vyhrát. Nikdy.