Being alone, scares me the most.

Seděla jsem na tvrdé, nepohodlné židli, poslouchala ten děsivě pravidelný zvuk EKG a pozorovala trubičku vedoucí  k jeho hubené paži. Upocené vlasy se mi lepily na obličej, ruce se mi nekontrolovatelně chvěly a oči oteklé od slz a nedostatku spánku mě bolely.

Koukala jsem se na jeho obličej. Lícní kosti mu nepřirozeně trčely, oči měl zavřené, vlasy rozcuchané a kůži pokrytou podlitinami. Jeho ruce. Hubené, bezbarvé a plné jizev neznámého původu. Na zápěstí měl bílý náramek, na kterém bylo tlustým fixem napsáno jeho jméno, datum ošetření a jeho diagnóza. Obě ruce měl položené podél těla. Všechny kosti na jeho těle byly až děsivě viditelné a skutečné. Oběma rukama jsem si objala břicho. Musela jsem cítit lidské teplo a jakousi lidskou měkkost. Jeho hlava se pohnula. Rychle jsem vymrštila nohy a postavila se.
Ale nejspíš mu jen sklouzla z toho množství polštářů. Opatrně jsem vzala jeho tvář do mých stále třesoucích se dlaní. Byl tak křehký. Posunula jsem jeho hlavu více doprostřed polštářové hromady.
Oči mě začaly neuvěřitelně pálit. Bylo to tak strašně nefér... Proč zrovna on?
Jeho oční víčka se začala třepat. Byla tenká s viditelnými fialovými žilkami a jednou velkou modřinou. A teď se  pohnuly!
Prudce jsem otevřela prosklené dveře a vystrčila hlavu na chodbu. Byla plná lidí. "Sestři? Sestři!" zaječela jsem možná až příliš hystericky. "Ano? Jsem tady," ozval se její hlas přímo vedle mě. "On se asi probouzí!" znovu jsem to řekla dost nahlas.
Obě jsme přiklusaly k jeho posteli. Já ho obratně jako bych to nacvičila popadla za ruku a palcem ho hladila po hřbetu ruky přes vystouplé kosti, žilky a další podlitiny. EKG najednou začalo neuvěřitelně vřískat. "Co-Co se děje?!" vypískla jsem. "Nic, vše je v pořádku. Jeho tělo se jen brání. Nechce přijmout léky, ale to nic není, vážně. Ale neprobouzí se. Teď už musím jít, ale zkuste na něj mluvit. Určitě nás a všechno kolem vnímá, jen nemůže reagovat. Je zavřený ve svém těle jako ve vězení," řekla a na tváři se jí udělal ten nejsmutnější úsměv jaký jsem kdy od cizího člověka viděla. Jak moc upřímný byl jsem nedokázala odhadnout. "Jo, dobře. Dobře," řekla jsem, ale nedokázala jsem jí pohled vrátit.

Noeli. Už po prvním vysloveném slovu jsem se nekontrolovatelně rozplakala. Ale mluvila jsem dál, přes slzy jsem nic neviděla, ale ani jsem nic vidět nepotřebovala. Cítila jsem jeho kůži a pulzující krev. Nevím jak popsat tu neuvěřitelnou bolest. A ty navíc o bolesti něco málo víš, co? Strašně moc mi chybíš, kámo. Vím, že kdybys tady seděl vedle mě a netrčely by z tebe hadičky určitě bys mi řekl ten starý a trapný vtip, který říkáš vždy když se děje něco vážného. Pak by ses sám zasmál tak blbě, že bych se začala smát taky. Teď už jsem měla od slz mokrý celý obličej, ale při vzpomínce na jeho bezstarostný smích jsem se usmála. Rukávem jsem si otřela oči a podívala se na Noela. Na to co po něm zbylo. Co když už mi ten vtip nikdy neřekne? Co když už mi nikdy nic neřekne? Jak ti to mohli udělat?  zašeptala jsem se skloněnou hlavou, slzy mi padaly do klína. Tak neuvěřitelně mi chybíš... Nahnula jsem se k němu objala ho a dala mu pusu na kostnatý hrudník. Jeho peřina se začala nasávat mými slzami. Jeho ruka mě v těch mých studila. Zvuk EKG se začal uklidňovat. Rychle a náhle. Najednou to nebylo bum, bum, bum, ale jen bum,...bum,... A nic.
Začala jsem řvát. Řvala jsem o pomoc, chtěla jsem zařvat, že můj kamarád umírá, ale nezvládla jsem to.

Seděla jsem na červené, staré pohovce na chodbě. Slzy byly už na denním pořádku, něco co už jsem skoro nevnímala. Věděla jsem co se za těmi dveřmi, před kterými jsem seděla děje. Doktoři stojí nad mým kamarádem a snaží se ho oživit. Snaží se ho oživit.
Po několika minutách se dveře otevřely. Objevil se doktor.
Podíval se na mě. A zavrtěl hlavou.