Nekončící den - 1. část

Většina lidí v mém věku miluje víkendy. Tráví je s ostatními v hlučných klubech se spoustou alkoholu a světel. Jejich těla se vlní v neměnné melodii příšerné hudby. Proč mě to neláká? Kamarádi mě už několikrát zvali, odmítal jsem je s tím, že mám moc učení, že se musím připravovat na důležitou přednášku nebo že musím za nemocnou babičkou. Vlastně jsem nikdy na žádné párty nebyl...

Raději si čtu, poslouchám svoji hudbu, dělám věci do školy nebo... Nebo se snažím usnout.

A tak tu teď sedím. Jsou tři hodiny ráno. S největší pravděpodobností bych měl spát, ale místo spánku sedím na studené podlaze, jednou rukou hladím hlavu psa a tou druhou obracím zažloutlé stránky staré učebnice fyziky. Tak je to už několik dní. Z biologického hlediska je nemožné tak dlouho nespat, neumím si to vysvětlit a děsí mě to. Ale nechci to řešit, ne teď když se moje známky výrazně zlepšili a moji rodiče z toho mají takovou radost. 

Pes se převalí na bok a pod ruku mi tak přijde jeho hřbet. Cítím jeho teplo a jak hluboce oddechuje. Znovu otočím stránku učebnice, ale už nemám co číst. Za dva dny jsem přečetl celou učebnici fyziky pro maturitní ročník. Opatrně položím knihu na noční stolek a zvednu se ze země. Nohy mám ztuhlé, v konečcích prstů mi mravenčí. Přejdu k oknu a odhrnu závěs. Čekal jsem měsíční svit ozařující střechu sousedů, ale místo toho mě čeká jen nekončící tma. Chvíli do ní civím, ale nakonec jdu k posteli a lehnu si. Pes uslyšel vrzání mé staré postele a byl okamžitě na nohou. Vyskočil ke mně, stočil se do klubíčka a za pár minut byl slyšet už jen jeho dech. Ležel jsem několik minut, možná hodin. Čas plyne jinak když nespíte. Po těch několika okamžicích jsem vstal, přešel k psacímu stolu a vzal další učebnici. V šest hodin ráno jsem uslyšel matčiny kroky, pes je zaslechl taky a rozběhl se za ní. Pro mě to znamenalo to, že musím předstírat narušení spánku a rozespání. 

Den ubíhal velmi rychle, testy i zkoušení jsem zvládl a brzo nastal čas oběda. Já a moji nejlepší kamarádi vždy chodíme na oběd do pizzerie dva bloky od naší střední školy. Zdá se mi, že jídlo chutná všechno stejně, nerozlišuji jednotlivé chutě. Jako bych jedl vzduch. Nejspíš bych ani jíst nemusel, ale toho by si nejspíš brzo někdo všiml a o to ani trochu nestojím.

Seděli jsme v pizzerii jako každý všední den, Jim se právě hádal s Philem o tom na koho se ta servírka usmála a já se vrtal ve své porci jídla. "Určitě se usmála na mě!" vykřikl zrovna Phil tak nahlas až mě to vytrhlo z transu. "Pokud budeš tak řvát usměje se na nás ten plešoun u baru" řekl Jim s vážnou tváří a významným povytažením svého tmavého obočí. Potom se rozesmáli. Smál jsem se taky, i když smích pro mě měl stejnou hodnotu jako spánek a jídlo. 

Doma jsem si sedl za počítač a hledal informace pro můj referát do španělštiny. Ale pak zazvonil zvonek...