...Zvedl jsem se ze židle a šel otevřít. Na schodech jsem se málem srazil s mámou, která se rozhodla udělat to stejné. Kývla na mě jako "To je v pohodě, dojdu tam". Zůstal jsem stát na schodech a poslouchal cizí hlasy. "Ahoj! Jsem Ben, tohle je má žena Lucy a naše dcera Nora. Jsme vaši noví sousedé," to mi stačilo. Otočil jsem se a odešel. Sotva jsem mohl stát o nudný a nikam nevedoucí rozhovor s novými sousedy, kteří ani nemohli být naši sousedi, jelikož jsme bydleli na konci slepé ulice a jediní naši sousedé byli Ragonsovi a ti díky svému staří nejspíš ani nevěděli, že nějaké sousedy mají. Odešel jsem znova k mému počítači a doufal, že se rozhovoru s našimi skoro sousedy vyhnu. Jenže moje máma měla jiný názor. "Jasone! Pojď sem dolu!" nezbývalo nic jiného než zkrátka jít.
Seděli na naší pohovce. Ben, vysoký hubený muž s brýlemi a špičatým nosem. Jeho žena Lucy, oproti Benovi až neuvěřitelně malá se světlými vlasy. A Nora. Jejich dcera Nora s černými vlasy a bílou jako by papírovou kůží. Seděla a nezúčastněně hleděla na náš strop. Byla nádherná. Tak moc nádherná až jsem zapomněl, že mě můžou vidět. "Tady jsi," zvolala máma a usmála se. "Tak tohle je náš syn Jason," řekla a Ben s Lucy si se mnou potřásli mou studenou a upocenou rukou. Nora se na mě ani nepodívala, stále seděla a zírala na strop. Je ta holka vůbec normální? Jo, to docela sedí od někoho kdo nespí. Odpověděl jsem si v duchu. Nora se zasmála. Proč to udělala? Neřekl jsem to přece nahlas, že ne?! Ne. Určitě ne.
Celou noc jsem myslel na naše skoro sousedy a na to kam bude Nora chodit do školy. Na to, jestli budeme kamarádi, když máme domy skoro u sebe a na to, jestli někdy uslyším její hlas.
Ráno bylo vše jako každý jiný den. Posbíral jsem učebnice ze země, postele, stolu.. Vlastně ze všeho na co se dalo něco položit. To něco byly vždy učebnice. Nastoupil jsem k tátovi do auta. Cestou jsme vyzvedli Jima a Phila. Ve škole jsem vyhlížel Noru, ale nikde jsem ji neviděl.
Zazvonilo na hodinu, pomalu jsme se přesunuli do třídy, kde na nás už čekal profesor Kevin. "Třído posaďte se, prosím. Za chvíli dorazí nový žák!" řekl a na vrásčité tváři se mu rozlil úsměv. Nora! Určitě to bude Nora!
Byla to ona, v celé své nepopíratelné kráse. Ale nebyla sama... Byla s ní asi třicetiletá žena s krátkými vlasy a výraznou rtěnkou. Nora se dívala do země, její nervozita byla až hmatatelná. "Noro, co nám o sobě sdělíš?" zeptal se mile profesor. Žena se otočila k Noře a začala znakovat. Došlo mi to.
Nora je hluchá...
Žádné komentáře:
Okomentovat