Neděle, 14:38
"Hej! Hej jsi v pohodě?" hlava mě bolela, můj zrak byl ještě horší než obvykle a na pravé ruce jsem cítila něčí dotek. "Co? Jo, asi jo" nemohla jsem to ale vědět. Klidně jsem mohla krvácet do mozku, nebo tak něco. Oči jsem sice otevřené měla, ale nedokázala jsem nic rozeznat.
Nic co bych poznávala. "Brejle!" zařvala jsem. "Cože?" zeptal se ten hlas, který nejspíš patřil někomu hodně hloupému. "Podej mi ty zatracený brejle!" řekla jsem přes zaťaté zuby. Štvalo mě to. Nic nevidím, mluví na mě někdo cizí, nevím kde jsem ani co se stalo. "Jo, jasně" řekl ten někdo a podal mi je. Nasadila jsem si je a konečně jsem toho někoho viděla. Byla to fakt moc hezká bruneta s velkýma očima. Byla tak nějak zatraceně hezká. Okamžitě jsem ji začala nesnášet. A navíc jsem se začala stydět. O proti ní jsem byla ještě vyzáblejší, moje vlasy působily ještě míň holčičí a moje tlusté brýle byly ještě víc tlusté brýle.
Prudce jsem se zvedla. Hlava mi začala bolestí křičet, žaludek se mi zhoupl. Stála jsem na naší zahradě. Pod naším stromem. Pod mojí houpačkou. "Kdo kurva jsi?" koukla jsem se na tu holku a zvedla jedno obočí, tak jak jsem to dělala vždycky. "Ahoj, jsem Anička," natáhla ke mně ruku s určitě umělýma nehtama. Fajn. I jméno má víc holčičí než já. "Čau, jsem Charlie," neochotně jsem jí podala ruku a rychle s ní potřásla. "Charlie? Není to spíš klučičí jméno?" usmála se. Pokrčila jsem rameny a protočila oči. "Co se stalo?" zeptala jsem se. Napadlo mě, že to mělo být to první na co jsem se měla zeptat a začala jsem si v duchu nadávat, že jsem to neudělala tak jak to bývá ve filmech. Měla jsem se nazdvihnout na jednom lokti, druhou si promnout oči a pak potichu zašeptat "co se stalo?"... Jenže místo toho jsem Aničce určitě plivla do obličeje.
"Nevím, nejspíš jsi spadla z tvé houpačky," její úsměv se zvětšil "Co? Víš to není moje houpačka. Je mladšího bráchy," lhala jsem. Nemám mladšího bráchu, mám ségru na vysoký škole. Omluvně jsem se otočila na moji houpačku. "Aha," stále se usmívala, zuby měla určitě vybělené a řasy umělé. Nebo jsem si možná přála, aby to byla pravda. "Kde ses tu vlastně vzala?" zeptala jsem se, ale nedívala jsem se na ni. "Ne chvíli budu bydlet s mámou. Bydlí o dvě ulice dál," teď už jsem se otočila "A co do prdele děláš tady?" podívala se na mě jako moje máma, když před ní řeknu sprosté slovo. Pak se ale zase usmála. Kráva.
"No šla jsem,..ehm...Za kamarádkou. Pak jsem slyšela tvůj křik a ránu, tak jsem se šla mrknout," jediné co mě v její řeči zaujalo bylo to odkašlání. "Jsi infekční?!" vyjela jsem na ni. Nesnáším nemoci , bakterie a další věci, které vás můžou zabít. "Co?" vybuchla smíchy "Prostě odpověz," řekla jsem s přimhouřenýma očima. Jo teď to bylo jak ve filmu. Vnitřně jsem se poplácala po rameni a sama k sobě se usmála. "Ne, Charlie, nejsem infekční," stále se smála. "Hm, tak teda fajn," otočila jsem se a odcházela. "Počkej! Kam jdeš?" zavolala za mnou. Sakra, ta holka je dobrá. Teď to fakt bylo jak z filmu.
Neotočila jsem se "Domů?" odpověděla jsem otázkou. "Proč?" "Chci?" "Tak ahoj," ta bárbína je otravná. "Čus," utrousila jsem, ale asi mě neslyšela.
Otevřela jsem prosklené dveře terasy a ohlédla se. Anička přelézala zeď. Červená látka kalhot se ji natáhla kolem vysportovaných nohou. Kousla jsem se do rtu a koukla se na svoje nohy. Byly hubené a naprosto odpuzující. Ze rtu mi začala téct krev a já cítila její chuť. "Bezva," řekla jsem a strčila si do rány prst abych nemusela cítit tu odpornou chuť. V koupelně jsem si vypláchla pusu a chvíli si prohlížela svůj odraz v zrcadle. Moje plet byla bledá, tlusté brýle mi zvětšovaly oči a vlasy mi trčely. Rukou jsem si prohrábla vlasy a pak se vzdálila od zrcadla.
"Hej! Hej jsi v pohodě?" hlava mě bolela, můj zrak byl ještě horší než obvykle a na pravé ruce jsem cítila něčí dotek. "Co? Jo, asi jo" nemohla jsem to ale vědět. Klidně jsem mohla krvácet do mozku, nebo tak něco. Oči jsem sice otevřené měla, ale nedokázala jsem nic rozeznat.
Nic co bych poznávala. "Brejle!" zařvala jsem. "Cože?" zeptal se ten hlas, který nejspíš patřil někomu hodně hloupému. "Podej mi ty zatracený brejle!" řekla jsem přes zaťaté zuby. Štvalo mě to. Nic nevidím, mluví na mě někdo cizí, nevím kde jsem ani co se stalo. "Jo, jasně" řekl ten někdo a podal mi je. Nasadila jsem si je a konečně jsem toho někoho viděla. Byla to fakt moc hezká bruneta s velkýma očima. Byla tak nějak zatraceně hezká. Okamžitě jsem ji začala nesnášet. A navíc jsem se začala stydět. O proti ní jsem byla ještě vyzáblejší, moje vlasy působily ještě míň holčičí a moje tlusté brýle byly ještě víc tlusté brýle.
Prudce jsem se zvedla. Hlava mi začala bolestí křičet, žaludek se mi zhoupl. Stála jsem na naší zahradě. Pod naším stromem. Pod mojí houpačkou. "Kdo kurva jsi?" koukla jsem se na tu holku a zvedla jedno obočí, tak jak jsem to dělala vždycky. "Ahoj, jsem Anička," natáhla ke mně ruku s určitě umělýma nehtama. Fajn. I jméno má víc holčičí než já. "Čau, jsem Charlie," neochotně jsem jí podala ruku a rychle s ní potřásla. "Charlie? Není to spíš klučičí jméno?" usmála se. Pokrčila jsem rameny a protočila oči. "Co se stalo?" zeptala jsem se. Napadlo mě, že to mělo být to první na co jsem se měla zeptat a začala jsem si v duchu nadávat, že jsem to neudělala tak jak to bývá ve filmech. Měla jsem se nazdvihnout na jednom lokti, druhou si promnout oči a pak potichu zašeptat "co se stalo?"... Jenže místo toho jsem Aničce určitě plivla do obličeje.
"Nevím, nejspíš jsi spadla z tvé houpačky," její úsměv se zvětšil "Co? Víš to není moje houpačka. Je mladšího bráchy," lhala jsem. Nemám mladšího bráchu, mám ségru na vysoký škole. Omluvně jsem se otočila na moji houpačku. "Aha," stále se usmívala, zuby měla určitě vybělené a řasy umělé. Nebo jsem si možná přála, aby to byla pravda. "Kde ses tu vlastně vzala?" zeptala jsem se, ale nedívala jsem se na ni. "Ne chvíli budu bydlet s mámou. Bydlí o dvě ulice dál," teď už jsem se otočila "A co do prdele děláš tady?" podívala se na mě jako moje máma, když před ní řeknu sprosté slovo. Pak se ale zase usmála. Kráva.
"No šla jsem,..ehm...Za kamarádkou. Pak jsem slyšela tvůj křik a ránu, tak jsem se šla mrknout," jediné co mě v její řeči zaujalo bylo to odkašlání. "Jsi infekční?!" vyjela jsem na ni. Nesnáším nemoci , bakterie a další věci, které vás můžou zabít. "Co?" vybuchla smíchy "Prostě odpověz," řekla jsem s přimhouřenýma očima. Jo teď to bylo jak ve filmu. Vnitřně jsem se poplácala po rameni a sama k sobě se usmála. "Ne, Charlie, nejsem infekční," stále se smála. "Hm, tak teda fajn," otočila jsem se a odcházela. "Počkej! Kam jdeš?" zavolala za mnou. Sakra, ta holka je dobrá. Teď to fakt bylo jak z filmu.
Neotočila jsem se "Domů?" odpověděla jsem otázkou. "Proč?" "Chci?" "Tak ahoj," ta bárbína je otravná. "Čus," utrousila jsem, ale asi mě neslyšela.
Otevřela jsem prosklené dveře terasy a ohlédla se. Anička přelézala zeď. Červená látka kalhot se ji natáhla kolem vysportovaných nohou. Kousla jsem se do rtu a koukla se na svoje nohy. Byly hubené a naprosto odpuzující. Ze rtu mi začala téct krev a já cítila její chuť. "Bezva," řekla jsem a strčila si do rány prst abych nemusela cítit tu odpornou chuť. V koupelně jsem si vypláchla pusu a chvíli si prohlížela svůj odraz v zrcadle. Moje plet byla bledá, tlusté brýle mi zvětšovaly oči a vlasy mi trčely. Rukou jsem si prohrábla vlasy a pak se vzdálila od zrcadla.
Žádné komentáře:
Okomentovat