Zazvonilo na obědovou přestávku. Já a kluci jsme chodili do restaurace, která byla přímo na proti škole. Já, Jonáš a Sam jsme si dali pizzu, Lenny s Tobiasem hamburger a Alex s Tomem steak. Mluvili jsme o škole. O blížících se testech, o učitelích... V klidu jsme jedli a já si užívala každičkou vteřinu. Ráda jsem je pozorovala jak jí a mluví. Občas do sebe rýpnou a milovala jsem jejich smích.
Většinou to byl jediný smích, který jsem slýchávala. Milovala jsem ho.
"Tak co říkáte na Aničku?" řekla jsem najednou. Nevím proč. Prostě jsem to řekla. "Je. Fakt. Super," řekl Tobias s důrazem na každé slovo. Lenny a Alex ho podpořili kýváním hlavy. "Vždyť ty jsi s ní ani nemluvil!" ohradila jsem se na Alexe. Pokrčil rameny a začal znovu mluvit o nějaké hloupé hře, která klukům přišla bůhvíproč zajímavá.
Zaplatili jsme. Když jsme odcházeli, šla jsem vedle Toma. Zrovna mi něco vyprávěl, ale i když jsem ho vždy ráda poslouchala, tentokrát jsem to nedělala. "Hele, co ty si myslíš o Anči?" to jakým způsobem jsem jí nazvala ho nejspíš zaujalo. Bylo to poprvé co jsem jí neřekla Anička. "No, nic zvláštního. Je to milá a fakt pěkná holka, takže... Chápeš. Prostě nic špatnýho," řekl a podíval se na mě. "Myslíš, že já jsem hezká?" zeptala jsem se šeptem. Oči sklopené na zem, zpocené ruce v kapsách. Zasmál se. "Jo, to víš že jo" řekl se smíchem.
Úterý, 17:58
"Čau, tady Sam, pojď na Skype. Je tam celá parta, Tom nám chce něco říct," přečetla jsem si zprávu, zapnula Skype a připojila se do hovoru. "Tak dělej!" říkal zrovna Jonáš. "Ne, až tu bude i Charlie," pronesl neústupně Tom. "Ahoj?" pozdravila jsem, ale znělo to spíš jako otázka. Tušila jsem o co půjde, cítila jsem to a bylo poznat, že všichni ostatní to taky ví.
"Vzali mě. Stěhuju se," zašeptal Tom. Nedávno se totiž hlásil na odbornou školu. Zájemců bylo moc, zkoušky byly dost náročně a my doufali, že se nestane to co nám právě teď řekl. "Ne. Ne. NE. NE! NE!!" opakoval pořád dokola Jonáš. "Děláš si prdel, že jo? Řekni že jo. No tak, dělej!" bylo slyšet Sama. Lenny se smál. Byl to neradostný, smutný a dost nervózní smích. "Fakt dobrej vtip, kámo" říkal v mezeře mezi nádechy a smíchem. Tobias měl stejně jako všichni ostatní zapnutou kameru. Pěstmi bušil do polštáře. Jeho údery byly neuvěřitelně silné, rány byly pravidelné a naprosto omračující. Alex si sundal brýle, rukou si promnul oči a zatínal zuby. Chvíli jen tak seděl, pak ale vstal a hodil talíř na zem. Začal řvát. Moc jsem mu nerozuměla. Slyšela jsem jen spoustu nadávek a slovo zrádce.
Já seděla. Nedělala jsem vůbec nic. Cítila jsem jak mi cuká v žaludku. Rozbrečela jsem se. I když jsem nekřičela ani nic neříkala, všichni najednou zmlkli. Byl slyšet jen můj pláč.
"Promiň," řekl Tom a jeho hlas se zlomil.
Úterý, 18:45
Seděla jsem na posteli. Myslela jsem na to, že se můj nejlepší kamarád stěhuje na druhý konec státu. Na to, že ho už nejspíš nikdy neuvidím. "Nechápu, co tak vyvádíš. Snad sis nemyslela, že celá ta vaše partička bude spolu až do smrti?" zeptala se máma co stála ve dveřích. Neodpověděla jsem jí. Ve skutečnosti jsem si to myslela. Chtěla jsem aby to tak bylo. A teď? Bude nás o jednoho míň a kdo ví co bude dál...
O MĚSÍC POZDĚJI
Už je to měsíc co se Tom odstěhoval. Ve škole toho má moc a proto už s námi nekomunikuje. Občas napíše, ale jeho zprávy obsahují pořád to stejné. "Ahoj, mám se dobře, doufám, že vy taky. Napíšu brzo, čau". Nikdy nenapíše brzo.
Tobias začal chodit s Aničkou. I on se s námi přestal scházet.
Zbylo nás pět, a i když jsme chtěli, aby to bylo jako dřív, už se to nikdy nestalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat