O DVA MĚSÍCE POZDĚJI
Sam onemocněl. Jsou to dva týdny co začal vykašlávat krev, do hrudníku mu začala vystřelovat tupá bolest a doktoři mu diagnostikovali rakovinu plic.
Čtvrtek, 18:11
Mamce zazvonil telefon. Slyšela jsem její nervózní hlas. Věděla jsem o co jde. Ale strašně jsem si přála, abych se mýlila.
"Charlie? Charlie..." ozvalo se za dveřmi mého pokoje. "Ano?" zeptala jsem se. Můj hlas zněl ustrašeně. Do mého pokoje vstoupila mamka s taťkou. Koukla jsem se do jejich neuvěřitelně smutných a vážných obličejů. "Sam je na tom opravdu zle, zlatíčko," začala mamka. Okamžitě mi začaly téct slzy. Ne, kdepak. To se nestane. Říkal můj hlas v hlavě, ale nevěřila jsem mu.
"Musíme za ním jet," řekla jsem s pohledem upřeným na nohy židle. "Já vím," řekl táta.
Vyjeli jsme.
Čtvrtek, 18:25
V nemocnici byl Jonáš, Lenny, Alex a dokonce i Tobias a Tom. Nevěděla jsem kde se tam vzali, ale vidět je takhle po hromadě bylo neuvěřitelně uklidňující. Jakoby všechno bylo jako dřív. Ale věděla jsem, že to tak není. "Sam je teď na sále," oznámil mi Lenny tichým hlasem. Přikývla jsem.
Čtvrtek, 18:26
Čekáme.
Čtvrtek, 19:10
Čekáme
Čtvrtek, 19:45
Oči mě bolí, židle jsou tvrdé a všichni jsme totálně na dně. Ale stále čekáme.
Čtvrtek, 20:01
Konec. Stalo se to čeho jsme se všichni báli nejvíc. Sam odešel.
Čtvrtek, 20:05
Hroutím se na zem nemocnice, dýchám nepravidelně a zhluboka. Nic nevidím a vše mě neuvěřitelně bolí. Slyším pláč všech ostatních. Slyším křik a zoufalství v každém vysloveném slovu. Nedokáži nic dělat. Jen ležím na studené zemi. Strašně moc jsem chtěla umřít. Chtěla jsem být mrtvá, abych necítila tu spalující bolest.
Jenže já žila a bolest byla tak neuvěřitelná, že jsem nedokázala vnímat nic jiného. Nevím jak dlouho jsem tam ležela, jak dlouho všichni ostatní křičeli, brečeli a mlátili do zdí. Ležela jsem na studených dlaždičkách. Cítím tu hroznou bolest. Je mi jakoby se najednou zhasl svět. Jakoby všechno uhaslo a já zbyla sama obklopená tmou a chladem.
Otevřela jsem oči. Kvůli slzám jsem nic neviděla. Podívala jsem se na sebe. Kolena jsem měla přitažená k hrudníku, ruce nepřirozeně vykroucené, oblečení jsem měla studené a mokré.
Lenny klečel na sedačce, hlavu měl u kolen a jeho záda se zvedala v nepravidelných intervalech co dělily nádechy a pláč.
Alex seděl na zemi, nohy u těla, jednou rukou si zakrýval obličej a druhou se tahal za vlasy. Jakoby se chtěl probrat z opravdu ohyzdného snu.
Tom. Ten Tom, který odjel a já ho tak dlouho neviděla. Přála jsem si, abych ho po tak dlouhé době viděla s úsměvem, aby jsme se nad dobrým jídlem zasmáli vtipným historkám z jeho nové školy... Místo toho stál u zdi, oči měl zavřené a bušil pěstí.
Jonáš seděl na židli a řval. "Je mi to tak strašně líto!"
Tobias vypadal jakoby spal. Ležel na pohovce otočený ke zdi, Klidně mohl spát, ale všichni jsme věděli, že to tak není. Brečel, zhluboka dýchal a trpěl. Stejně jako my ostatní.
Čtvrtek, 20:12
Postavila jsem se. Otřela si oči, i když to vůbec nemělo cenu a vyšla z té místnosti, ve které byla bolest neskutečně hmatatelná.
Přešla jsem chodbu a zabočila do dveří, kde měl Sam být. Byl tam.
Čtvrtek, 20:14
Zírám na jeho tělo. Je bledé, chladné. Sedám si na židli, chytám ho za ruku a tisknu jí neskutečnou silou. Co čekám že se stane? Že mě stiskne taky? Že otevře oči a řekne, že to byla jeho nejlepší kanada co kdy udělal? "Ani bych se na tebe nezlobila, víš," zašeptám. Nebo možná chci naposledy cítit jeho teplo a jeho dotek. Ale ne...Jen tam leží, oči hledí někam do prázdna, na hrudníku čerstvá jizva a ruce podél těla.
"Tady by jsi neměla být," ozve se hlas doktora. Otočím se na něj. "Mně právě umřel kamarád! Já! Si! Budu! Kde! Chci! Nesnažili jste se dost!!" řvu na něj. Vím, že on za to nemůže, vím, že se chovám jako husa, ale já musím řvát. A musím řvát na něj. A musí to být teď a tady. "Prosím," řekne tichým hlasem, v jeho očích vidím pochopení. "Ne! Můj kamarád je, kurva, mrtvej!! Chápete, to?!?!" řvu dál, je mi jedno kdo mě slyší a co si myslí. Doktor udělá dva kroky ke mně. Ruce zvednuté, jakoby ukazoval že nemá zbraň. Dojde až ke mně. Obejme mě. Drží mě tak neuvěřitelně pevně a já se nebráním. Cítím se v bezpečí, brečím mu do košile a myslím na ten Samův prázdný pohled.
¨
Jenže já žila a bolest byla tak neuvěřitelná, že jsem nedokázala vnímat nic jiného. Nevím jak dlouho jsem tam ležela, jak dlouho všichni ostatní křičeli, brečeli a mlátili do zdí. Ležela jsem na studených dlaždičkách. Cítím tu hroznou bolest. Je mi jakoby se najednou zhasl svět. Jakoby všechno uhaslo a já zbyla sama obklopená tmou a chladem.
Otevřela jsem oči. Kvůli slzám jsem nic neviděla. Podívala jsem se na sebe. Kolena jsem měla přitažená k hrudníku, ruce nepřirozeně vykroucené, oblečení jsem měla studené a mokré.
Lenny klečel na sedačce, hlavu měl u kolen a jeho záda se zvedala v nepravidelných intervalech co dělily nádechy a pláč.
Alex seděl na zemi, nohy u těla, jednou rukou si zakrýval obličej a druhou se tahal za vlasy. Jakoby se chtěl probrat z opravdu ohyzdného snu.
Tom. Ten Tom, který odjel a já ho tak dlouho neviděla. Přála jsem si, abych ho po tak dlouhé době viděla s úsměvem, aby jsme se nad dobrým jídlem zasmáli vtipným historkám z jeho nové školy... Místo toho stál u zdi, oči měl zavřené a bušil pěstí.
Jonáš seděl na židli a řval. "Je mi to tak strašně líto!"
Tobias vypadal jakoby spal. Ležel na pohovce otočený ke zdi, Klidně mohl spát, ale všichni jsme věděli, že to tak není. Brečel, zhluboka dýchal a trpěl. Stejně jako my ostatní.
Čtvrtek, 20:12
Postavila jsem se. Otřela si oči, i když to vůbec nemělo cenu a vyšla z té místnosti, ve které byla bolest neskutečně hmatatelná.
Přešla jsem chodbu a zabočila do dveří, kde měl Sam být. Byl tam.
Čtvrtek, 20:14
Zírám na jeho tělo. Je bledé, chladné. Sedám si na židli, chytám ho za ruku a tisknu jí neskutečnou silou. Co čekám že se stane? Že mě stiskne taky? Že otevře oči a řekne, že to byla jeho nejlepší kanada co kdy udělal? "Ani bych se na tebe nezlobila, víš," zašeptám. Nebo možná chci naposledy cítit jeho teplo a jeho dotek. Ale ne...Jen tam leží, oči hledí někam do prázdna, na hrudníku čerstvá jizva a ruce podél těla.
"Tady by jsi neměla být," ozve se hlas doktora. Otočím se na něj. "Mně právě umřel kamarád! Já! Si! Budu! Kde! Chci! Nesnažili jste se dost!!" řvu na něj. Vím, že on za to nemůže, vím, že se chovám jako husa, ale já musím řvát. A musím řvát na něj. A musí to být teď a tady. "Prosím," řekne tichým hlasem, v jeho očích vidím pochopení. "Ne! Můj kamarád je, kurva, mrtvej!! Chápete, to?!?!" řvu dál, je mi jedno kdo mě slyší a co si myslí. Doktor udělá dva kroky ke mně. Ruce zvednuté, jakoby ukazoval že nemá zbraň. Dojde až ke mně. Obejme mě. Drží mě tak neuvěřitelně pevně a já se nebráním. Cítím se v bezpečí, brečím mu do košile a myslím na ten Samův prázdný pohled.
¨
Žádné komentáře:
Okomentovat