Všechno jednou končí - 6. část

O DVA TÝDNY POZDĚJI

Každý z nás se se ztrátou Sama vyrovnával jinak. Alex, který nikdy neprojevoval svoje emoce, začal studovat. Učil se každý den několik hodin. Jakoby věřil, že jediné co ho tak nějak udrží mimo realitu jsou čísla, definice a zkrátka hora učebnic. Začal se vyhýbání reality věnovat tak moc, že přestal jíst. Jediné co přijímal byla voda. Neuvěřitelně zhubl. Působil nemocně a mrtvě.

Lenny se změnil na vážného a tak nějak unuděného člověka. Každý jeho den vypadal stejně. Ráno, přesně v 7:25, přišel do školy v šedé mikině a modrých džínách. V ruce měl hrnek kafe. Sedl si do lavice a nevstal z ní do doby kdy bylo 14:15 a my mohli jít domů. Zvedl se, na hlavu si dal kapuci a odešel ze školy. Nemluvil, nereagoval. 

Tom se přestěhoval zpět do města. Přestal chodit do školy, přestal chodit ven. Jediné co uklidňovalo moje starosti o něj byla ta malá zelená tečka, která se u jeho jména občas objevila. To, že se přestěhoval zpět bylo uklidňující. Chtěla jsem tu mít někoho kdo mi rozumí, někoho kdo je na tom stejně jako já... Ale pak se zabarikádoval doma...

 Bylo to jakoby někdo v naprosté tmě zapálil oheň a pak ho někdo nemilosrdně uhasil.

Jonáš i s celou svojí rodinou odjel do Austrálie za vzdálenými příbuznými. 

Tobias, který jako jediný měl to štěstí, že někoho měl se i s Aničkou odstěhoval do města kde žil Aniččin otec. 

Já jsem si postel a vlastně celý svůj pokoj přestěhovala na půdu. Z okna co tam bylo, bylo vidět na střechu domu kde Sam bydlel. Bůhvíproč mě ten pohled uklidňoval. Jakoby mi připomínal že Sam ve skutečnosti nezmizel. 

Začala mě neuvěřitelně fascinovat krev. Moje krev. Začalo to když jsem vařila a omylem jsem se řízla do prstu. Ta vůně, barva, konzistence a vlastně úplně všechno mě ohromilo. Chtěla jsem ji začít vidět častěji. Tak jsem tyhle omyly dělala skoro každý večer. 

Fascinoval mě ten tichý, skoro nepostřehnutelný zvuk, když se kůže otevřela. Fascinovalo mě to, že díky tak rychlému a naprosto obyčejném pohybu začne moje krev stoupat na povrch a já pomalu umírám. Fascinovaly mě i jizvy, které mi začaly zaplňovat celé paže a později i nohy. Samozřejmě jsem věděla co mi to způsobuje. Ale taky jsem věděla, že bych musela řezat svisle, abych umřela. A to co jsem věděla s jistotou bylo to, že i kdybych řízla svisle nikdo si toho ani nevšimne, protože Jonáš a Tobias jsou pryč, Alex pomalu umírá, Tom se naprosto odřízl a Sam... Sam si toho už ani všimnout nemohl...